Věk je pouze číslo

Sedíš u kávy, v hlavě spousta nápadů, ale o to víc pochybností...
Chtěla bys zkusit něco nového - práci z domu, nový projekt, třeba i podnikání sama na sebe... ala najednou ti hlavou projde myšlenka, kterou jsi slyšela od blízké osoby:

,,Na to jsi moc mladá."
,,Nejsi na to už stará?"
,,Je to blbost, nemá to smysl."

A tak si zas povzdechneš, vezmeš sušenku (ideálně dvě, nebo tři) a odložíš ten nápad na neurčito.
Ale víš co? Tady ten příběh nekončí. Naopak teprve začíná!

Příliš mladá? A podle koho? 

Mně bylo 19, když jsem se rozhodla jít vlastní cestou. Nevěděla jsem zdaleka všechno, vlastně skoro nic..
Jen jsem cítila, že trávit desítky let v zaměstnání, které mě nebaví, v prostředí, kde se každý víkend snažím utéct před realitou - nebude nic pro mě. 

Reakce okolí? 

,, Počkej si, až budeš starší a zkušenější."
,,Na to jsi fakt ještě mladá, nemyslíš?"

A teď otázka.. Jak dlouho mám teda čekat? 
Až mi bude 30? Až mi to někdo dovolí? Až mi přijde "oficiální potvrzení o dostatečném věku" ke změně života? 
Až mi život uteče před očima? A tak jsem neváhala, sebrala zbytky odvahy a i když nebylo všechno "dokonalé", i když jsem se bála, jedno jsem věděla jistě: Ideálnější moment nikdy nepřijde.

Příliš stará? Vážně? 

V naší komunitě máme spoustu žen, kterým je 30, 40, 50... a většina z nich si na začátku říkala totéž:

,,Není na to už pozdě, v mém věku?"
,,Co když budu trapná?"
,,Mladí to zvládají určitě lépe, já na to nejsem zvyklá."

A pak se do toho pustily..
Pomalu. Po svém. A rozkvetly. Protože konečně začaly dělat něco pro sebe.
Ne pro šéfa. Ne pro děti. Ne proto, že "se to má" - ale proto, že chtěly. 

Víš co je největší sranda? 
Každá z nás má pocit, že je buď moc mladá, nebo moc stará.
A přitom jsme všechny přesně takové, jaké máme být právě teď.

Věk neurčuje, co můžeš nebo nemůžeš dělat.

Věk je dobrý tak akorát pro narozeninové dorty, nebo když si chceš koupit alkohol. 
Ale rozhodně to nění měřítko odvahy, talentu ani hodnoty..

Některé věci prostě nejsou o číslech. Jsou o rozhodnutí.

Chceš začít tvořit? Tvoř.
Chceš zkusit práci z domu? Zkus.
Chceš konečně říct nahlas, že si zasloužíš víc? Řekni.

Nečekej na povolení. Ani na ideální okamžik. Protože ten nikdy nepřijde.

Co mi pomohlo přestat řešit to, co si kdo myslí? 

Dlouho jsem si myslela, že až budu "dost dobrá", "dost chytrá" nebo "dost zkušená", lidi mě přestanou hodnotit a soudit. A víš co? Nepřestanou. Teď už to vím. Lidi budou mít vždycky na všechno názor. I na to, co jsi měla k obědu, nebo jaké máš ponožky. 

Takže jsem si postupně začala vytvářet svůj "vnitřní štít", a naučila se s tím pracovat.
Tady je pár myšlenek, které ti možná pomohou:


1. Neptej se ryby, jak se leze na strom

Jinými slovy - nečekej podporu od těch, kteří by si na to sami netroufli.
když jsem začínala já, ptala jsem se kamarádek, rodiny.. A často jsem dostával reakce jako:

,,To je moc těžký, to nedělej."
,,A co když to nedokážeš?"

Jenže většina z nich by si sami nikdy žádné riziko nevzali. Nikdy by se nevystavili tomu, že je někdo uvidí zkoušet nové věci. Tak proč by měli radit mně? 
Začni se ptát lidí, kteří jsou tam, kam chceš dojít i ty. Anebo se na chvíli neptej nikoho a poslechni sama sebe.


2. Místo souhlasu hledej klid

Nějaký čas jsem se snažila, aby mě všichni "pochopili" - abych nemusela nic vysvětlovat..
Ale snaha zavděčit se všem tě akorát dostane do bodu, kde ztratíš i samu sebe.

A tak jsem to otočila:

Můj cíl už není to, aby všichni souhlasili.
Můj cíl je to, abych měla klid ve své hlavě a duši. 

Ne každý tě pochopí a ne každý tě bude chtít pochopit. Ne každý ti zatleská. 
Ale ty ke svému životu nepotřebuješ všechny.  A ani jejich názory. 


3. Kdo tě soudí, není ten, kdo tě živí

Lidé mají často plno názorů na něco, co by sami nikdy neudělali.
Ale jejich názor ti nezaplatí nájem, nezmění tvůj život ani tě večer neuklidní, když pochybuješ. 
Kritika bez kontextu nevypovídá nic o tobě, jen o nich. Neznají tvůj příběh, neviděli, kolikrát ses sama zvedala z úplného dna a přesto si myslí, že mají právo soudit.
Nemají. A když si tohle připomenu, dokážu se od jejich názorů "odpojit". 


4. Vždycky si připomínej, proč jsi začala. 

Když máš špatný den, když tě někdo shodí, nebo se sama začneš ptát ,,a co když mají pravdu", vždycky pomáhá, když se vrátíš ke svému "proč".
Proč jsi do toho šla? Co tě na této cestě oslovilo? 
Pro mě to byla touha po svobodě - časové i finanční. Možnost řídit svůj život podle sebe.
Když víš, proč jsi začala, snadněji ustojíš, když tě ne každý pochopí. Protože tě žene dopředu něco mnohem víc, než jen vnější uznání.


5. Inspirace místo vysvětlování

Nemusíš vůbec nikomu nic vysvětlovat.
Odpovídat na každý hejt komentář, posměšek, vyvracet každou pochybnost.
Nejlepší odpovědí je mnohdy ticho. Výsledky, které přijdou. Proměna, kterou si projdeš. 
Lidé totiž často vnímají víc to, co žiješ, než to, co říkáš. Takže místo obhajoby zkus volit klid. A jdi prostě dál..

Svět nečeká, až ti někdo dá svolení

Jedna z největších pastí, do které můžeš spadnout, je čekání.
Až budeš mít víc času. Až děti odrostou. Až budeš mít lepší sebevědomí. Až ti někdo potvrdí, že na to máš. 
Takový den ale nikdy nepřijde, pořád to budeš odsouvat na potom, protože vždycky bude jednodušší, na něco se vymluvit. Ale výmluvy tě nepřivedou k cíli. 

Kolikrát jsem slyšela, že ,,No jo, ale to není pro starý" a jindy ,,Na to jsi ještě mladá"...
Říkali to ti samí lidé. Lidé, kteří sami nikdy nevybočili z řady, ale rozdávali rady jako konfety.

Ale život není škola, kde čekáš, až tě někdo vyvolá..
Tady prostě musíš sama vstát a říct ,,Teď jsem na řadě já!".

Ať je ti 20, 40 nebo 60- máš právo začít znova.
Můžeš se přihlásit na kurz, který tě láká. Můžeš začít tvořit videa, blog, podcast... Můžeš začít podnikat, zhubnout, tancovat, jet sama na dovolenou... Ne proto. že ti to někdo dovolil. Ale proto, že sis to dovolila ty sama. 

Tak na co ještě čekáš? 

Možná sis tenhle článek otevřela ze zvědavosti. Možná hledáš potvrzení, že to, co cítíš uvnitř, není bláznovství.
Že i ve tvém věku má smysl začít něco nového. 
Ať máš jakýkoliv věk - dovol mi to říct jasně...

Máš na to. 

Nemusíš mít všechno promyšlené do detailu. Nemusíš být odborník. Nemusíš mít jistotu, že to vyjde. 
Potřebuješ jen malou jiskru - chuť zkusit to. 
Udělat první krok. A pak další. 

Věk je pouze číslo. Ale to, co s tím číslem děláš, je volba. 
Můžeš ho použít jako výmluvu... nebo jako důkaz, že i přesto jdeš za svým. 
Ten nejkrásnější pocit na světě není jistota. Ale hrdost - že jsi to aspoň zkusila. 

Tak jdi. A užívej si to. Dělej věci, na které budeš jednou pyšná. 
Protože jediný rozdíl mezi těmi, co "něco dokázali" a těmi, co pořád čekají, je ten, že ti první začali ještě předtím, než si připadali připravení. 

***

Nezačínej, až si budeš jistá. Začni a jistota přijde po cestě. 

Nikdy nebudeš mladší, než právě dnes. Tak proč čekat na zítřek? 

Na konci budeš litovat jenom toho, co jsi neudělala.